Říká se, že vše špatné je pro něco dobré. Říká se to sice lehce, ale velmi těžce se přijímá, pokud se člověk nachází zrovna v té „špatné“ části života. Tou dobou jsem prožívala méně veselejší období života. Do práce jsem chodila s odporem. Negativní atmosféra, vražedné pracovní tempo, obětování osobního života, neustálý stres, velká finanční zodpovědnost a 24hodinová pohotovost na telefonu se dlouho nedala vydržet.
Při vzpomínce na dnes už bývalou šéfku, mi projede tělem zvláštní pocit. Byla to věčně nespokojená žena dvojí tváří s pocitem, že jí každý chce ublížit, a to se projevovalo v každodenních situacích. Například tehdy, kdy jsem přišla o 5 minut pozdě do práce. I když přesčasů jsem měla tolik, že by to vystačilo na měsíc dovolené, křik a slova o nevděčnosti si zkrátka moje oblíbená šéfová neodpustila.
V takových chvílích se mně vždy vybavily úryvky z knížky Bohatý táta, chudý táta od R. Kiyosakiho, kde „bohatý“ táta dává hlavnímu hrdinovi lekce o tom, že zaměstnavatel si vždycky bude dělat se zaměstnanci co chce. Tuhle lekci jsem už také dostala a pochopila, že zaměstnanec zkrátka musí držet pusu a krok. To ale nebylo v mé povaze. Naštěstí nejsem jedna z těch, co jen nadávají na svět a nikdy nic nezmění. Já to chtěla změnit, ale ještě jsem nevěděla jak.
Dá se vydělávat sledováním televize?
Dostala jsem se v životě do slepé uličky a potřebovala jsem najít zase správný směr. Začala jsem číst knížku Jak dělat, co vás baví, a dostat za to zaplaceno od Johna Williamse. Doufala jsem, že název knihy nebyl jen dobrým marketingovým tahem a že mně opravdu ukáže, jak vydělávat na tom, co dělám ráda. Takže, co že to vlastně dělám ráda? Dá se vydělávat spaním? Jedením čokolády? Něco přece musím najít! Baví mě cestování, móda, líčení, design, sport, golf. Počkat, móda a golf…zdá se, že to mám!
Vezměte si titul a naučte mě, co potřebuju!
Chtěla jsem se živit tím, co by mě bavilo. Mělo to však jeden ohromný háček! Neměla jsem ani páru, jak na to. Sice jsem měla inženýrský titul, studovala jsem v Evropě i Asii, ale to, jak založit firmu, se nikde neučilo. Vysoké školy zkrátka produkují zaměstnance, nikoliv podnikatele. A tak jsem se pustila znovu do učení. Četla jsem knížku za knížkou, poslouchala webinář za webinářem, ale tentokrát se zajímavějším cílem, než je získání bezvýznamného titulu, s cílem rozjet podnikání.
Ještě ten rok jsem dala výpověď a odstěhovala se do Vietnamu. Cítila jsem se vyčerpaná a potřebovala jsem si odpočinout. Tehdy jsem si bláhově myslela, že mě osud do Vietnamu posílá právě kvůli uskutečnění mému snu. Vhodnějších zemí na světě k produkci oblečení už moc není. Nedostatek informací o procesu výroby oblečení, vietnamská neznalost angličtiny, jejich typická vlastnost „slíbit a nedodržet“ a obava o ztrátu kapitálu mně zabránila od jakékoliv spouštěcí akce. Můj pobyt se nakonec protáhl na rok a já se vrátila do Česka s dalším plánem – poznat proces výroby, druhy látek a střihů. Protože pokud nevím, co chci, nemohu to dostat.
Pokud si nepřišiju prsty, snad ten business rozjedu
Zapsala jsem se na půlroční kurz módního návrháře na Institutu módní tvorby v Praze a doufala, že dostanu odpovědi na veškeré otázky a všechno půjde jako po másle. Půlrok utekl jako voda a já kurz ukončila nejen s nezodpovězenými otázkami, ale i skeptickým pohledem na výrobu oděvů v Česku, kterým nás vyučující naočkovali. Stěžovali si na nelehké podmínky výroby oblečení v tuzemsku, které tak jako po celém světě, válcovala levná výroba z Číny.
JDI a najdi svou cestu
Po dokončení kurzu se ze mě módní návrhářka nestala a tak jsem začala nanovo shánět ty informace, které jsem k uskutečnění mého snu potřebovala. Učila jsem se stylem „pokus - omyl“. Už ani nevím, kolik jsem vyzkoušela dodavatelů, grafiků a švadlen, kolik vzniklo nepovedených vzorků oděvů, kolik metrů nevhodných látek jsem nakoupila nebo kolik dohadů vyvstalo nad nedodržením požadovaných detailů. Všeho bylo až moc. Ale asi to byla potřeba. Postupně jsem získala zkušenosti a začala jsem rozeznávat jaký materiál je vhodný a jaký nevhodný, na jakou látku lze tisknout, jak moc má být tričko vypasované, jak mají být kalhoty dlouhé, co má být napsané na etiketách, jaké zipy jsou kvalitní či jestli je vhodnější stiskací knoflík nebo zapínací.
Vydrž, Prťka, vydrž!
Mezi finančními ztrátami a novými vráskami začaly postupně vznikat první série triček a kalhot. Moje ložnice se začala plnit dalšími rolemi látek a chuť tvořit další kousky oblečení pořád rostla.
Když se ohlédnu zpět, říkám si, že vše trvalo moc dlouho a problémů bylo o mnoho více než jsem čekala. Vše ale stálo za to. Asi to bude znít troufale, ale jsem na sebe hrdá. Hrdá, že jsem se nevzdala při prvních nezdarech, hrdá, že jsem se nenechala odradit lidmi, kteří mně nevěřili. Uvědomuji si, že vše není dokonalé a stále je zde prostor pro zlepšení. A těším se, až vše nebudu vše dělat „na koleni“. Kalhoty nebudu muset srážet a žehlit svépomoci doma, sklad nebudu mít v ložnici a focení nebude probíhat s kámoškou stylem „pojď mi udělat nějaký fotky“.
Proto děkuji, že podporujete můj sen, oceňujete mé odhodlání a kreativitu a jste shovívaví ke všemu nedokonalému. S každým Vaším nákupem mně posouváte dál, dál na cestě k tomu, aby bylo Colorido dokonalejší.
